Po první světové válce, tehdy se jí ještě říkalo velká válka, protože si jen málokdo připouštěl, že by po ní mohla přijít další a ještě mnohem horší, bylo Německo na samém pokraji zhroucení. Bezmála dva miliony jeho obyvatel v předchozím konfliktu přišly o život, ekonomika neměla z čeho čerpat, peníze neměly žádnou cenu a lidé nemohli být již více zničeni. Taková doba jasně nahrávala extrémním názorům a slibům změny k lepšímu. Hitler a jeho nacističtí spolustraníci se toho rozhodli náležitě využít.
Nepodařený pivní puč
Sebevědomý Hitler a hlavně geniální řečník, který dokázal zaujmout davy, se v té době postavil do čela nacistů a rozhodl se postupně převzít moc nejprve v Bavorsku a pak i v celém Německu. Na Bavorsko mu měla podle jeho plánů stačit vítězná akce, která později vešla do dějin jako pivní puč, protože se odehrála v pivnici Bürgerbräukeller při setkání tisíců lidí, kteří si přišli 8. listopadu 1923 poslechnout projev tehdejšího státního komisaře Gustava von Kahra. Všechno ale dopadlo jinak, než mělo.
Všechno mohlo skončit – ale neskončilo…
Zatímco nic netušící Kahr hovořil, vtrhl do pivnice Hitler se svými kumpány. Vystřelili do stropu, některé účastníky, včetně řečníka, zajali a připravovali další akci. Jakmile se ale státní komisař, který jim naoko slíbil spolupráci, dostal ven, informoval policii a pak už to šlo celkem rychle. Puč byl rozprášen a skončil tak, jak začal. Svět, který vývoj v Německu sledoval, se domníval, že jde o konec nebezpečím sálajícího Hitlera. Už druhý den po neúspěchu pochodovali nacisté Mnichovem, ale ani tato cesta se neobešla bez zásahu policie, střelby, a dokonce i mrtvých. O život tehdy přišlo (snad prvních) patnáct Hitlerových stoupenců. O několik dní později byl zajat i sám iniciátor toho všeho a mohl začít soud.
Využil i soudní jednání
Podle všeho to byla právě shovívavost soudců, která v důsledku vedla k druhé světové válce. Obviňovat je ze smrti milionů lidí, kteří zaplatili životem za Hitlerovu touhu po moci, by bylo jistě přehnané, ale jejich verdikt nad budoucím vůdcem Německa mnohému bohužel napomohl. Bylo patrné, že mnozí neměli ani velký zájem šéfa v tom okamžiku již zakázaných nacistů jakkoliv omezovat v jeho projevu. A Hitler tak soudu dokonale využil ke své sebepropagaci, jeho slova se ujala, novináři se postarali o publicitu. Navíc trest za velezradu, jak byl jeho čin posouzen, byl víc než směšný. Pět let vězení s možností propuštění po pouhých šesti měsících. Za mřížemi nakonec skutečně nepobyl ani celý rok. Jak se to mohlo stát?
Proč tolik shovívavosti?
Co se dělo dál? Hitler se narodil v Rakousku a jako jeho občan měl být vydán do tamního vězení. Odsouzenec ale prohlásil, že se cítí být Němcem, za Německo bojoval ve velké válce, a tak chce zůstat v jeho vězení. Stalo se. Opět si můžeme položit stejnou otázku, tedy co vedlo soud k takovému shovívavému rozhodnutí. Hitlerovi bylo navíc dopřáno víc než příjemné prostředí, dokonce mu byly doručovány podporující vzkazy a dary nejen od věrných fanynek, které si již tehdy získal. Tady se rodila druhá světová válka.
Dost času na přemýšlení
V cele, která si v ničem nezadala s tehdejším levnějším hotelem, měl dost času přemýšlet o té nejlepší taktice k převzetí moci. Uvědomil si, že nemůže věřit nikomu jinému než malé hrstce svých nejbližších, a pracoval na pseudovědeckém díle Mein Kampf. Co víc si vlastně tehdy mohl pětatřicetiletý budoucí největší vrah všech dob přát než klid na přemýšlení a na psaní? Navíc z něj vězení před jeho příznivci udělalo trpitele. Ideální pozice pro politický postup.
Osudová chyba soudu
Co by se bývalo mohlo stát, kdyby soud jednal jinak, přísněji, kategoričtěji? Podle historiků je víc než pravděpodobné, že by jeho deportace do Rakouska a delší věznění Hitlera mnohé vyřešily. Už jen fakt, že by se alespoň částečně ztratil nacistům „z očí“, tehdy mohl rozhodnout o dalším vývoji světové politiky. Stalo se ale přesně to, co se stalo, a tak se Hitler po několika měsících vrátil na svobodu mnohem silnější, odhodlanější a plný nových nápadů na převzetí moci v Německu i s vírou, že jeho nebude jen současné německé území. Pochopil také, že silou toho nedosáhne a bude se muset o vůdcovství ucházet v rámci rádoby demokratického procesu, i když to bude trvat o něco déle. Stalo se a svět za jeho touhu po moci, kterou mu soud po pivním puči nepřekazil, zaplatil celý svět.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Rok 1948: Únor bílý, Gottwald sílí. Jak demokraté vyklidili pole komunistům.
